O jídle || EVS Wroclaw #3

23. září 2019 v 20:03 | Ananas |  Polsko
Pamatujete si na UHO? Na mlíkovku? Na dušenou mrkev z mastným rozpekem? Ještě teď se mi dělá špatně, když pomyslím na školní jídelnu a na to, když jsem byla nucená jídlo úplně dojíst, i když mi z něj bylo totálně na blití. Nevím, jak vypadají školní jídelny dneska (snad lépe, ale moc velké naděje si nedělám), ale ráda bych vám představila jídlo, co máme ve školce. A to si držte klobouky.
Jako první musím zmínit to, že už jen časové rozložení jídel mě velmi překvapilo. Děti mají v 8.30 snídani, v 11.30 polévku a dezert a ve 14.00 hlavní chod. Ale co je asi víc zajímavější, je samotný jídelníček.
Standardní snídaně sestává z ovesné/krupicové kaše nebo míchaných vajíček. Pokračuje chlebem s pomazánkou/máslem a čerstvou zeleninou. Polévky jsou téměř výhradně zeleninové vývary a krémy, nikdy ne jen voda bez chuti, vždycky s hodně zeleniny. Jako dezert bývá ovoce, kousek koláče, jablečné lívance, jogurt, ale třeba i chia pudink.
Hlavní jídlo pak vždy sestává z masa, přílohy a zeleniny. A rozhodně to není tak, že by se točily neustále brambory a těstoviny. Děti mají třeba kuskus, pohanku, kroupy, quinou apod.
K pití nejsou přeslazené šťávy, ale kompot. Teda jakože ta voda z kompotu, chápete. Ale není to tak sladký, jako třeba takový ten nálev z ovoce z plechovky. Protože to není doslazované vůbec.
A co je hlavní, ty děti to jí. Já jsem slyšela už tolikrát výmluvu "nemůžeme zlepšit stravu, protože ty děti/lidi by to nejedli", ať už v návaznosti na předškolní, školní, nemocniční, či jinou stravu. Ale ono je to všechno o návyku...
Co je ale nejdůležitější, všechno je to real food. Žádné náhražky, ani ředění jídla z minulého dne (protože za mých časů den po UHO přišla UHO ředěná ve formě polévky!). Ať už jsou to domácí lívance, domácí pomazánka z bylinek, nebo domácí bramborová kaše s koprem.
Všechno tohle mění status jídelny z "jsem nucen/a tady jíst" na "fakt tady chci jíst". A je to první jídelna v mém životě, o které tohle můžu říct.

U jídla zůstaneme.
Tvaroh.
Pokud cestujete, jistě jste si všimli, že v zahraničí je těžko dostupný. Najdeme ho pouze v Česku, na Slovensku a částečně tady v Polsku. To "částečně" znamená, že tu mají pouze ten tvrdý, vaničkový nikoliv. Ovšem tich tvrdých tu mají několik různých druhů, které se podstatně liší mírou tvrdosti a chutí.
Minulý týden jsem koupila v součtu necelé dvě kila tvarohu. Dělala jsem totiž ovocné knedlíky z tvarohového těsta a tady prostě nevíte, který bude dobrý a který bude stát za nic. Takže prostě koupíte všechny.
Nicméně tvarohy byly lepší, než jsem čekala a opravdu jsem z nich zvládla vytvořit tvarohové těsto. Nad knedlíky jsme se pak sešli v počtu tři Francouzi a jedna Italka a všichni byli z českého jídla unešení. Na oplátku jsem dneska k večeři dostala ratatouille. Zkrátka kulturní výměna v kuchyni.

Czarnuszka, nebo česky Černucha, chcete-li. Víte, co to je? Já to doteď nevěděla. Vlastně to pořádně nevím doteď. Jsou to taková malá černá semínka, voní trochu jako oregano, ale chutnají tisíckrát líp. Nejí se samotné, ale můžete je dát snad úplně do všeho. Jako koření, na brambory, na chleba, do chleba (jakože do těsta), do sýru, do hummusu,... Zřejmě to bude mít i nějaký health benefits, ale důvod, proč na tom poláci ujíždí a dávají to do všeho je ten, že to prostě zlepší chuť úplně každého jídla. A já jsem si zvykla, že když vidím v obchodě něco, na čem je napsáno "z czarnuszką", hned to kupuji. Protože ta věc je prostě geniální. Řekla bych vám, ať si něco koupíte a ochutnáte sami, ale nevím, jestli v Česku se czarnuszka dává do něčeho jiného, než do zubní pasty.

A nakonec jako vždy něco pozitivního. Hrozně mě baví nakupovat si jídlo sama. Mám neskutečnou svobodu koupit si všechno, co jsem si doma nekoupila, protože jsem neměla peníze, příležitost nebo čas to vařit. A hlavně všechno to, co v Česku nebylo (nebo alespoň v těch obchodech, kam jsem chodila já). Což když člověk celý život nakupuje jenom v Lidlu, tak je hodně věcí. Takže zkouším všechny různé druhy sýra, zeleninu, o které jsem ani nevěděla, že existuje, chleby z různých rodinných pekáren, různé veganské produkty, nejrůznější druhy plněných pirožek a další. A je neskutečně úžasný pocítit, že jídlo není jenom těch několik potravin a jídel, co točíte pořád dokola, ale hlavně všechno to, co jste ještě nevyzkoušeli. A má momentální situace mi dovoluje učit se národní speciality od Poláků, Francouzů, Italů a Řeků. A toho si já neskutečně vážím. A také si to náramně užívám.



Mezinárodní komise hodnotící můj výtvor. Foceno kalkulačkou.

Dnešní ratatouille
 

Pomalu si zvykám... || EVS Wroclaw #2

16. září 2019 v 20:55 | Ananas |  Polsko
Víte, já pořád nemůžu uvěřit tomu, že tady fakt jsem. Je září, středoškoláci už dávno sedí v lavicích, vysokoškolákům už to taky brzy začne a já jsem mohla být mezi nimi. Ale místo toho sedím tady, 300 km od domova (což je teda pořád dost málo). Asi čekáte, že řeknu, jak to bylo hrozně těžký, vzepřít se těm všem konvencím a oproti všem očekáváním nejít na vysokou a udělat tak jedno z prvních vážnějších rozhodnutí (což teda výběr vysoký je taky). Ale víte co? Ono to vůbec těžký nebylo. Prostě jsem si jenom nepodala přihlášku na vysokou a pak už nebylo moc na výběr. A vzhledem k tomu, že jsem většinu své přípravy na projekt řešila přes oceán z displeje mobilu v hostelu v Miami, tak i to pro mě bylo jednodušší, než se třeba učit na přijímačky. A taky moc lidí neví, že já jsem si tu přihlášku na vysokou opravdu podat chtěla, protože co kdyby se NĚCO stalo a já bych nemohla odjet. Ale pokud mě znáte, tak víte, že deadliny jsou mým odvěkým nepřítelem, a stejně to dopadlo i s přihláškou na vysokou a já si v půlce dubna uvědomila, že už je asi trochu pozdě. Stejně tak jsem pozdě podala přihlášku i na tenhle projekt, a to o týden. Rekord však drží seminárka odevzdaná 2 měsíce a 25 dní po termínu.

Moc lidí to neví, ale kromě tohohle projektu jsem si podala přihlášku ještě na jeden, půlroční v Indonézii. Jela jsem kvůli tomu dokonce na pohovor do Prahy, který jsem tak neskutečně zvorala, že mě radši po první otázce v angličtině s "díky" poslali domů. Zeptali se mě, co přesně dělám ve skautu. S vytřeštěnýma očima jsem hledala anglická slovíčka a snažila se sestavit kloudnou a pravdivou větu, s čímž bych měla teda problém i v češtině. Protože kdykoliv se mě na tuhle otázku někdo zeptá, je z toho půlhodinový monolog plný vysvětlování a slov "jakože", "jakoby" a podobných. No, nevím, co mi to tenkrát přelítlo přes nos, stejně bych se tam po týdnu zbláznila, neměli tam totiž teplou vodu.

Asi vás ale bude nejvíc zajímat moje práce, kam jsem ve středu poprvé šla. Inu, abych to nějak uvedla. V naší školce je spoustu zaměstnanců. Učitelek je samozřejmě nedostatek, to je klasika, ale na to, že ve školce není ani osmdesát dětí, tak máme třeba tři zahradníky. Nebo pro každou třídu jednu kuchařku jenom na rozdávání jídla. A spoustu asistentek. Což v realitě vede k tomu, že já tam v běžném dni nemám moc co dělat. A většinou když chci s něčím pomoct, tak přiběhne někdo, kdo to má v popisu práce a udělá to místo mě. Nicméně třída šestiletých dětí, u které trávím většinu času, se momentálně učí hláskovat slova. V tu chvíli se tak z dobrovolnice stanu předškolákem a hrozně ráda se přidám - prostě kurz polšiny zadarmo!
A zbytek už si asi zvládnete domyslet. Snažíte se mluvit polsky, ale děti vám nerozumí, protože máte špatnou výslovnost a přízvuk, pak zase děti mluví polsky na vás a vy jste na tom pak ještě hůř, než oni, nedejbože, když jim rozumíte, protože se slova zrovna podobají těm českým, ale odpovědět už jim fakt nezvládnete. Stará známá praktika "usmívat se a přikyvovat" naštěstí funguje. Děti brzo zjistí, že jim nemůžete za nic moc vynadat ani je utišit nějak líp než jen "pššt", takže toho rádi zneužívají a vaše autorita je velmi nízká. Hry, které s nimi hrajete, se jim nelíbí, protože jsou jiné než mají oni a po dvou minutách hraní s vámi si už stěžují, že chtějí dělat zase něco s paní učitelkou, protože vy je nebavíte. Což teda nechápu proč, vždyť já jim přece nemůžu nadávat, tak proč by mě neměli rádi?!
Ale i když se celý den neúspěšně oháníte plastovými autíčky, pomilionáté češete tu samou panenku nebo padáte únavou z neustálého skákání panáka, stejně si to užíváte. Protože vždycky když si připadáte jako největší idiot, přijde nějaké dítě a naprosto spontánně vás obejme. Víte, spontánní objetí jsou nejlepší (teda dokud není sezóna vší) a děti jsou na ně naprostí experti. A v tu chvíli nejspíš ani nevíte jak se to dané dítě jmenuje, dokonce i ono to vaše jméno nejspíš zapomnělo, ale děti nezajímají jména, děti zajímá přítomný okamžik. Jsou takzvaně "splachovací", takže když vás v jeden moment nesnáší, za pět minut už o ničem neví. Což vám dává dost prostoru chybovat. A to já potřebuju.

Další skvělou věc, co pozoruju je, že tady ve Wroclawi mi běží čas trochu jinak. A ne proto, že by se snad katolické Polsko rozhodlo stát pravoslavným a přijmout Juliánský kalendář, ani proto, že by tu snad byl časový posun. Jen má člověk najednou na všechno hrozně moc času. S příjezdem sem jsem musela pozměnit svou rutinu, což mě tak trochu donutilo se pozastavit a přemýšlet v přítomném okamžiku. Ale je to všechno o zvykání, o toleranci a o nějakých vlastních hranicích. Už nemůžu chodit spát pozdě v noci, protože ráno nejdu do školy, ale do práce, kde narozdíl od tý školy nemůžu spát... a taky tam chodit musím (sorry Jíťo). Nemůžu si tady vyřvávat, jak jsem byla domu zvyklá, protože bydlím v bytovce. Nemůžu si říct jen tak co chci, ale jsem dost omezená svou anglickou slovní zásobou. Nemůžu odejít z bytu a být za minutu v lese, ten mám teď podstatně dál. A abyste si nemysleli, teď si nestěžuju. Vlastně jsem hrozně ráda, je to poprvý, co bydlím ve městě a neskutečně si užívám třeba to, že na nákup si zvládnu dojít pěšky, nebo že v neděli nemusím na autobus čekat hodinu. Je to neskutečná změna, ale proto jsem tady. Protože změny mě baví a protože změny jsou život.

P.S. Pračka už nám funguje, ale zapnout jí byl oříšek, mluví totiž polsky. Pomohl přítel na telefonu (díky mami).

Silent disco party

Ucpaný odtok vody v podchodu (přece si nenamočím boty...)

S mojí flatmate Cécile v kočičí kavárně

Míst, kde sehnat pravou neapolskou pizzu je naštěstí víc, než v Plzni. Na fotce Illiana

Fotíme se na záchodě, no a co! Vedle mě Maelle

Jestli vás někdy zajímalo, kdo že vám to z toho bankomatu podává ty peníze, tak to jsou tihle chlapíci. Nebojte, poděkovala jsem jim i za vás.

První týden v novém domově || EVS Wroclaw #1

9. září 2019 v 19:45 | Ananas |  Polsko
Dnes je to přesně týden, co jsem přijela do Polska, takže si myslím, že by si to zasloužilo nějaký report. A nemohla jsem si vybrat zastaralejší a mrtvější platformu, než je Blog.cz. Ale co už, já vždycky byla fanouškem retra.

Nicméně, co je to vlastně to EVS?

EVS je věc, za kterou nemusíte platit ani korunu a na oplátku vám dá zkušenosti, jejichž hodnota je nevyčíslitelná.
EVS je věc, která vás vytrhne z vaší rutiny a nechá vás bydlet v zemi, ve které neumíte ani slovo. A donutí vás tam přežít.
EVS je věc, která vám umožní bydlet s podobně starými lidmi ze všech koutů Evropy v jednom bytě. A vy se tam musíte nezabít.
EVS je věc, při které jste nuceni naučit se dělat takový ty věci, co jste dosud nemuseli. Pro někoho to může být praní, pro někoho řešení, co s rozbitou pračkou. To vás samozřejmě neskutečně osamostatní.
Ale hlavně, EVS je věc, která vám během několika měsíců dá tolik zážitků a zkušeností, kolik jste za celý dosavadní život nezískali (za předpokladu že vám není čtyřicet a neprocestovali jste půlku světa).

A teď trochu konkrétněji...

EVS, tedy European Voluntary Service je projekt Evropské unie, díky kterému si můžete vybrat dobrovolnický projekt v jedné z mnoha zemí na (téměř) libovolnou dobu. Krátkodobé projekty bývají okolo jednoho měsíce, dlouhodobé většinou na 6-12 měsíců. Z evropských fondů jsou vám pak proplaceny veškeré náklady jako víza, letenky, ubytování, MHD, jídlo, kapesné,... Zkrátka všechno. Ve výsledku tedy nezaplatíte vůbec nic (tedy za předpokladu, že si nepoztrácíte všechny účtenky). Náplní každého projektu je pak ona dobrovolnická práce, za kterou pochopitelně nepobíráte plat (ale vzhledem ke všem těm proplaceným věcem je to jako kdybyste ten plat doopravdy pobírali). Ve výsledku si tak můžete vybírat projekty podle délky trvání, země a vykonávané práce.
Je tak třeba nasnadě, že když jedete někam na 7 měsíců, od září do konce března, jako já, tak si vyberete nějakou jižní zemi, abyste strávili zimu hezky v teplíčku...
Ale pak jsem tu já, která si vybere Wroclaw. Město ještě severnější, než nejsevernější bod v ČR, místo, které ještě není dostatečně na severu, aby tam sněžilo, ale taky ne dost na jihu, aby tam bylo v zimě teplo. Zato dešti se tu daří velice. Gumovky required.

A jak tedy vypadal můj první týden ve Wroclawi?

Maelle a Cecile z Francie, Giulia z Itálie, Maria z Řecka a já. To jsme my, obyvatelky malého bytečku nedaleko od centra Wroclawi. Když jsme sem přijeli, všechno vypadalo velmi idylicky, byt byl moderně zařízený, vypadalo, že vše je tak, jak má být... tedy, dokud se člověk nepodíval pořádně. V našem bytě před námi bydleli jiní dobrovolníci, ovšem usoudily jsme, že zrovna dvakrát čistotní nebyli, neboť jsme po nich objevily skříně plné věcí, co si zřejmě nechtěli odvést domů, ucpanou sprchu, plesnivou a rozbitou pračku, uklizené, ale neumyté nádobí apod. Po bližším ohledání jsme také zjistily, že náš krásný byteček bohužel nedisponuje troubou, rychlovarnou konvicí, mikrovlnkou, utěrkami a podobnými věcmi, bez kterých si myslíte, že se neobejdete.
Nicméně jako pět šikovných žen jsme si velmi směle poradily. Celou neděli jsme strávili úklidem, konvici máme takovou tu na vařič, co jsem viděla snad jenom v seriálu Vyprávěj, bez mikrovlnky jsme usoudily, že je možné žít a troubu jsme vzdaly. Takže můžu klidně prohlásit, že to tu máme zabydlené a jsme připraveny tu strávit následujících sedm měsíců.

Co se týče mojí práce, kdykoliv jsem někomu zmínila, co tady budu dělat, tak se přinejmenším dost vyděsil. Budu totiž pracovat ve školce. Ano, v té školce, kde jsou malé děti. Pokud mě znáte, tak si mě v takové práci jistě nedokážete představit. Ale abych vás uklidnila, já sebe taky ne. Ale zkusit se má všechno.
Můj první den ve školce bude za dva dny, ve středu. Uplynulý týden jsme zatím jenom běhaly po zdravotních testech a workshopech. A to ještě nekončí, zítra jdeme na rentgen hrudníku (absolutní nezbytnost pro práci ve školce, to jste nevěděli?) a školení o bezpečnosti práce s dětmi (už asi tak stomilionáté, na kterém budu, #skaut).

Nicméně měly jsme i spoustu volného času. Rozhodla jsem se tedy, že budu navštěvovat hodiny jógy. Byla jsem na jedné. V rozvrhu bylo psáno "pro začátečníky a mírně pokročilé". První půlhodinu jsem si myslela, že jsem si spletla místnost a že jsem na nějakém kurzu "jak být hadí ženou", protože ta cvičitelka se tam stavěla na hlavu, na ruce, dávala si nohy tam, kam jsem si myslela, že to anatomicky ani nejde... A já trpěla snažíc se udělat alespoň tu nejvíc basic verzi každého cviku. Po odchodu z lekce jsem měla ponětí, že jsem si asi něco udělala s levou rukou, protože jsem jí půl dne necítila. Takže až si někdy budete připadat naprosto bezmocně a k ničemu, vzpomeňte si na mě, sedíc v místnosti plné polsky mluvících jogínů a snažíc se napodobit jejich pohyby. Zaručeně vám bude líp.

Ale abych to uzavřela pozitivně. Wroclaw je krásné město. Je to tu všude blízko, všechno je levné, MHD jezdí všude a často a je tu spoustu krásných sošek trpaslíků. Jakožto pro Češku je pro mě polština poměrně jednoduchá, takže i po týdnu už se pouštím do smělých rozhovorů s prodavačkami v obchodech ve smyslu "budete si přát igelitku?" nebo "máte věrnostní kartičku?". Ale strategie "vždycky odpověz ne" taky funguje.
Je tu spoustu míst, kde se dá něco dělat a i tak člověku zbude dost volného času na to, aby dělal něco, co doma vždycky odkládal (třeba chodil na jógu...).

Takže, toť můj první týden žití v polské Wroclawi. Jo a, ráda vás tu přivítám jakožto návštěvu! :)